Born to run

Úryvek ze světového běžeckého bestselleru

BORN TO RUN
Zrozeni k běhu
Christopher Dougall


Český voják, nemotorný moula, který běhal tak příšerným stylem, že vypadal, „jako by mu právě propíchli srdce“. Tak se o něm alespoň vyjádřil jeden sportovní novinář.
Jenže Emil Zátopek miloval běh natolik, že ještě jako voják základní služby brával svítilnu a vyrážel za noci na třicetikilometrové běhy do lesů.
V kanadách.
V zimě.
Po celodenním pěchotním výcviku.
Když bylo příliš sněhu, Zátopek běhal ve vaně s namočeným špinavým prádlem, takže se dobře procvičil a navíc si ještě vypral. Jakmile počasí dovolilo vyrazit ven, jakoby se zbláznil. Běžel vždycky čtyřista metrů, co nejrychleji dokázal, a tyto krátké běhy třeba devadesátkrát po sobě opakoval, přičemž mezi nimi pokaždé dvěstě metrů lehce vyklusával.
Po skončení takovéto rozcvičky měl naběháno přes padesát kilometrů. Kdybyste se ho zeptali na tempo, jen by pokrčil rameny. Nikdy si čas neměřil. Aby si procvičil rychlé starty, hrál s manželkou Danou házenou oštěpem přes fotbalové hřiště. Jedno z jeho oblíbených cvičení v sobě spojovalo vše, co měl nejraději. Běhával v lese ve vojenských kanadách a s milovanou manželkou na zádech.

Všechno to samozřejmě byla jen ztráta času. Češi tak trochu připomínali tým Jamajky na bobech. Neměli žádnou tradici, trenéry, přirozené talenty ani šanci zvítězit. Ovšem i skutečnost, že se s ním muselo počítat, byla osvobozující. Zátopek neměl co ztratit, proto mohl klidně hledat cesty jak vyhrát. Za příklad může posloužit jeho první maraton. Všichni věděli, že nejlepší způsob jak se připravit na 26,2 míle, spočívá v tréninku pomalejšího běhu na velké vzdálenosti. Tedy všichni kromě Zátopka. On místo toho běhal stometrové sprinty.


„Běhat pomalu už jsem uměl,“ krčil rameny. „Myslel jsem, že jde o rychlost.“ Jeho otřesný křečovitý styl byl manou nebeskou pro novináře („Nejstrašidelnější hororové představení od dob Frankensteina...“ Běží, jako by příští krok měl být jeho posledním...“ „Vypadá, jako by zápasil s chobotnicí na dopravním pásu...“), ale Zátopek si z toho nic nedělal. „Nemám dost talentu, abych dokázal běžet a ještě se smát,“ říkal. „Ještě, že jsem se nedal na krasobruslení. Tady dostávám body jen za rychlost a ne za umělecký dojem.“

A bože, jak byl přátelský! Zátopek se na závodech choval, jako by měl schůzky. Dokonce i uprostřed závodu rád lámanou francouzštinou, angličtinou nebo němčinou povídal s ostatními běžci. Jeden nabručený Angličan si dokonce na Zátopkovo „neustálé tlachání“ stěžoval. Po závodech se občas v hotelovém pokoji sešlo tolik nových známých, že se nakonec musel vzdát své postele a spal venku pod stromem. Jednou, krátce před mezinárodním závodem, se spřátelil s australským běžcem, který doufal, že se mu podaří překonat rekord Austrálie na 5000 metrů. Zátopek byl zapsaný pouze na desetikilometrový závod, přišel však s plánem. Poradil Australanovi, ať vynechá svůj závod a místo toho se postaví na start s ním. V první poloviné závodu na deset kilometrů dovedl svého nového kamaráda k rekordu, pak přidal, věnoval se svým záležitostem... a zvítězil.

Takový už prostě Zátopek byl. Závody považoval za cosi jako „pokec“ v hospodě. Měl závody tak rád, že se jich místo odpočinku a ladění formy zúčastňoval tolika, kolika mohl. Během jednoho zátahu na konci čtyřicátých let Zátopek závodil takřka každý týden a ani jednou neprohrál. Jeho celkové skóre za toto období činilo 69 : 0. I s takto nabitým programem zvládal ještě týdenní treningové dávky přes 260 kilometrů.


Zátopek byl plešatý třicetiletý obyvatelměstského bytu ze zpustošené východní Evropy, když v roce dorazil na olympiádu v Helsinkách. Protože český tým měl jen málo závodníků, mohl si vybrat, na jakých vzdálenostech bude závodit. Vybral si všechny. Postavil se na start závodu na 10 000 metrů a zvítězil v novém olympijském rekordu. Poté se přihlásil do zívodu na 5000 metrů a získal druhé své zlato v dalším novém rekordu. Nikdy dřív neběžel maraton, ale co na tom záleželo? Se dvěma zlatými medailemi na krku už nemohl nic ztratit, proč tedy práci nedokončit a nezkusit to.

Brzy se ukázala jeho nezkušenost. Byl horký den, takže Angličan Jim Peters, tehdejší držitel světového rekordu , rozhodl vedro využít, aby Zátopka setřásl. Na značce deseti mil se dostal už na deset minut pod svůj vlastní světový rekord a vzdaloval se poli ostatních závodníků. Zátopek si nebyl jistý, jestli takové tempo může někdo vydržet. „Promiňte“, doběhl vedle Peterse, „tohle je můj první maraton. Neběžíme moc rychle?“ „Ne“, odsekl Peters, „moc pomalu“. Jestli byl Zátopek tak hloupý, aby položil podobnou otázku, jinou odpověď si nezasloužil.
Zátopka to překvapilo. „Říkáte pomalu?“ ověřil si raději. „Jste si jistý, že máme pomalé tempo?“
„Ano“, přitakal Peters. Vzápětí zůstal jako opařený.
„Dobrá. Díky.“ Zátopek vzal Peterse za slovo a vyrazil.



Když vyběhl z tunelu na stadion, přivítal ho ohlušující jásot. Nejenom od fanoušků, ale i od sportovců všech národů lemujících trať, aby ho pozdravili. Zátopek protrhl cílovou pásku ve třetím olympijském rekordu, jeho týmový kolegové však s gratulacemi dorazili pozdě. Jamajští sprinteři ho už drželi na ramenou a běželi s ním čestné kolečko.
„Žijme tak, aby naší smrti litoval i majitel pohřebního ústavu,“ říkával Mark Twain. Zátopek objevil způsob jak běhat, aby když vyhraje, měly z toho radost i ostatní týmy.
Nikomu nemůžete zaplatit, aby běhal s takovou nakažlivou radostí.

Když v roce 1968 do Prahy vtrhla Sovětská armáda, aby zadusila prodemokratické hnutí, dostal Zátopek na vybranou. Buď podpoří Sověty a stane se velvyslancem sportu, nebo stráví zbytek života umýváním záchodů. Zátopek se rozhodl pro záchodky. A tak zmizel jeden z nejmilovanějších sportovců světa....